Happened

Můj těhotnej deník

18. května 2015 v 23:56 | Clare
Ahoj, jsem Clare, je mi (už ne moc dlouho) dvacet let a za necelé dva měsíce se mi narodí dítě.

Dostatečně upřímné?

Malý úvod na začátek pro ty, co si na mě moc nepamatují...

Nerada o sobě říkám, že jsem nějak extra alternativní, i když asi budu, když nezapadám do klasického měřítka typického mainstreamu. Nicméně od začátku června 2011 (hádám) - bylo to na konci druháku - nosím korzet. Sama jsem si ho ušila. (Sakra, to už je taky nějakou chvilku..) K tomu se připojily samozřejmě dlouhé sukně a kdesi cosi. Chvíli jsem koketovala i s loli stylem, ale nikdy mi to nějak nesedělo. Svoje goth pozérské období jsem si prošla v průběhu nadcházejících prázdnin, kdy jsem také řešila svou existenční krizi, neb jsem se zamilovala do své nejlepší kamarádky Kate. Už je to dávno a je to pryč. A rozhodně to našemu přátelství nijak neprospělo.

Poznala jsem Riwu, za což jsem neskonale vděčná. Nejprve jsem si jí "všimla," když dálkově chodila na stejnou školu. Ve třeťáku jsem u ní byla i na praxi. Může mě hřát u srdce, že jsem byla její první praktikantka. Pak se s nimi strhla lavina, ale ona si mé práce patrně tolik váží, že í pomáhám se zakázkami doteď. Taky aby ne, když si mě vycepovala.

Před dvěma lety jsem maturovala. Úspěšně na první pokus. Není být na co pyšná. Nejsem první ani poslední. Zkouška dospělosti? Pff. Jen toho, jak se dokážete nabiflovat látku. Přičemž se přiznávám, že jelikož jsem v té době už poměrně aktivně šila, neučila jsem se vlastně nic. Jediné, na co jsem se podívala den před maturou byly pánské oděvy, protože v nich tak trochu plavu, když to nemám před sebou.. Ten zbytek sedá vždy nějak zaimprovizovat.

Necelý měsíc po matuře jsem si nechala udělat své první tetování. (Přestože žádné další nemám, píšu první, protože si jsem jistá, že nebude poslední.) Domluvila jsem se s tehdy ještě začínající tatérkou Strigou, kterou jsem znala už nějakou dobu (samozřejmě nás představila Riwaa) a ta mi dokonce udělala i exkluzivní cenu: Sklenku vína. To se docela hodí, ne? Nebyla jsem absolutně připravená na...cokoli, takže jsem í pod jehlou málem dvakrát omdlela. No ale ospravedlňuje mě snad to, že nemám ráda jehly, moc jsem toho za den nesnědla a ještě bylo ten den docela horko... Matku málem trefil šlak, když to zjistila...asi o dva - tři týdny později.

Od půlky července 2013 žiji trvale v Praze. Mé poslední prázdniny byly dost...no...bouřlivé. Jsem ráda, že nemám nějakou pohlavní chorobu a jsem celkově v pohodě a zdravá. Nicméně na začátku srpna jsem utrpěla svůj první potrat. Nebylo to mým přičiněním a to, že jsem byla těhotná jsem zjistila, až když jsem byla jakš takš v pohodě a přestaly ze mě téct hektolitry krve. Ani doktorka nevěděla, co to vlastně je...

Na druhý jsem šla úmyslně v únoru loňského roku. Překvapily mě ale moje pocity. Vůči tomu plodu jsem byla zcela laxní. Nejvíce jsem se styděla za to, že lékařku vůbec musím žádat o objednání a otravuji personál nemocnice se svým problémem. Všichni byli zcela korektní a profesionální, ale přesto...

Když jsem otěhotněla v říjnu stejného roku, ale s partnerem jsme to nějak extra neřešili, nejspíš kvůli našim vztahovým problémům, prošvihli jsme možnost násilného ukončení...and here I am...


Fotografie pořízená před Riwinou přehlídkou v září 2014
od Tomáše Mičáka


Upozorňuji, že je článek docela dlouhý...

Shrnutí

4. února 2014 v 12:25 | Clare
Už chápu, proč je lepší pát víc článků do týdne, než jeden za více dní...však vy to také pochopíte...

Nu ale kde začít? Nejspíš minulý týden ve středu. Středa...to je takový ten příjemný den, kdy se týden láme do té lepší poloviny. Člověk si říká, že když jen na dvě hodinky vyběhne do ulic Prahy, nic se mu nemůže stát. Pah...taková naivita. Ještě když má namířeno do okolí Palmovky. Tím směrem by se člověk neměl ubírat sám, nemá-li s sebou arzenál zbraní, nebo není-li kryt odstřelovačem.

Úterý

28. ledna 2014 v 12:24 | Clare
Takže zase ráno. Proč je to vstávání tak těžké? No naštěstí je venku už tepleji, takže jsem nemusela být zabalená jako eskymák. Nemít na sobě tolik vrstev, vypadalo by to, že jdu dost nalehko. Zdání klame a to miluji. Nikdy nic není takové, jaké se zdá na první pohled. Ačkoli...

...spousta lidí mi řekla, že vypadám na šerm a milovníka 19. století, což je dobrý tip...ale také, že jsem goth* a nebo naprostý idiot, který nedokáže myslet vlastní hlavou.**

Pondělí je mor lidstva.

27. ledna 2014 v 11:11 | Clare
Tak fajn...přišla k nám zima. Respektive začalo kurevsky sněžit. Je hezké to pozorovat z tepla domova zavřeným oknem, ale vyjít ven do toho nečasu...ani náhodou...psa by nevyhnal a po lidech chce, aby šli do práce. V Praze je doslova kalamita jak na Sibiři. Jediný dopravní prostředek, který pořádně jezdí, je metro...pokud ovšem nezapadne sněhem, nebo mu nezamrzne voda v nuseláku. To je docela dost smutné. Po silničářích není ani vidu ani slechu a všude to klouže a všichni na sebe troubí svými klaksony a choboty. Zkurvený počasí, pobolívá mě z toho hlava.

Ten už je poslední...v tomto týdnu.

24. ledna 2014 v 12:24 | Clare
Dneska vám na článek se...ehm...kašlu.

Zase ten proklatý název

23. ledna 2014 v 12:28 | Clare
Za svých nedožitých dvacet let života mám svůj historicky první diářovitý diář. Diář, ve kterém jsou názvy dnů, čísla, místo na poznámky a tak. No...je sice trošku takový narůžovělý, ale i tak se mi líbí. Stejně...je to jen diář...a asi tak za tři měsíce mě přestane bavit, nebudu-li ho pořádně používat...

Plop...

22. ledna 2014 v 12:28 | Clare
No...ráno se jakš takš probudím, ale jakmile mě výtah dostane na příslušné patro, kde sídlí call centum, chce se mi neskutečně spát. Jen doufám, že mě to přejde. Musí doháje.
Dnes by mi rozhodně neuškodilo si trochu přispat. Ne, že bych se nevyspala...jen chci někdy (nejen o víkendu) zůstat v posteli déle. Třeba až do deseti, jedenácti...do večera - a pak už se nevyplatí z té postele ani vstávat.

"Jasný...pár dnů kurva zasloužený dovolený."

So...I've done it.

17. ledna 2014 v 12:20 | Clare
Tolik povyku pro nic. Ani nijak líto mi to není. Jediné, co mi to připomíná je mírná neustávající bolest a vědomí režimu šestinedělí. To je docela otrava. Když si to tak vezmete, tak se nesmím šest týdnů koupat, jen sprchovat (to není až takový problém, když mám doma jen sprchu), nepoužívat tampony (jako by to něčemu vadilo) a žádný sex (tady máme ten zádrhel...vybuchne mi hlava!).
Rozhodně je to pro mě další zkušenost. Ovšem zrovna tuhle skutečnost odsunu do pozadí, až mi přijde klasická perioda.

* "No nešklebte se...děje se to všem ženám. Nevidím důvod o tom nemluvit. To vy jste na mém blogu." *

Mužoponík!

2. ledna 2014 v 12:21 | Clare
Samota. Samota lidem nesvědčí...no nevím, jak ostatním, ale mně rozhodně nikoli. Po určité době si připadám tak slabá, tak k ničemu. Nepotřebná Clare.

"Ale bylo toho na tebe příliš, přiznej si to."
Bylo toho na mě víc, než obvykle, ale to ještě neznamená, že to nezvládnu.
"Tak proč ses včera tedy tak rozplakala? Byla jsi zoufalá a pořád nejsi nejšťastnější. Jsi - "
Tak už konečně sklapni. Nechci, aby to někdo věděl. Dozví se to, jen pokud to nepůjde vyřešit, což doufám, že půjde.

* "Mužoponík!" *

SAY IT LOUD, SAY IT PROUD

4. prosince 2013 v 15:50 | Clare

"I'M A BOOKWORM!"

Jsem knihomol a jsem na to velice hrdá. Alespoň mám větší slovní zásobu než ty peroxidky píšící vypatlátorem,* nevkládám za každé druhé slovo 'vole,'** dokážu se bavit na přijatelné úrovni,*** umím gramatiku**** a dokonce umím i číst a psát.*****
Miluji knihy. Hlavně jejich vůni. Especially těch z reciklovaného papíru. Mají takovou krásnou specificky nasládlou vůni plnou lepidla a vůně papíru. Dokonalé. Těch pár knih, co mám jsou jako moje děti. Miluji je...zvlášť proto, že jsem do nich investovala už docela slušný balík a to nejen peněz.

Poprvé to prý bolí nejvíc

8. listopadu 2013 v 14:52 | Clare
Je to jako ztratit přítele. Jakoby vám umíral (při té patetické filmové scéně) v náručí, jenže to prožíváte tak tisíckrát víc. O mnoho silnější, než když umíraly mé oblíbené knižní nebo i filmové postavy. Tolik mě nemrzela ani smrt Severova, když ho zabil ten šmejd s hadím ksichtem.

Člověk
Hraničář 11
Erenell

Zabita v normálním světě neznámým bojovníkem s maskou na obličeji, dostala se do Stínového světa, kde na ni byla naložena spousta zodpovědnosti a úkol(ů). Téměř zemřela při svém prvním boji (proti Číhačovi). Neuměla se chovat a měla nerozhodnou, rozporuplnou a možná trochu naivní mysl. Asi to bylo tím, že bývala hraničářkou. Nedávala pozor a vlastní hloupost ji zabila. Nejprve se jí zlomily obě ruce, pak kotník, nemohla se hýbat a pak ji pavučina rozřízla, stejně jako Smrťův meč s neviditelnou čepelí, na mnoho částí. Její energie se rozplynula a posloužila tomu bastardovi, aby zesílil. Duše jí odešla a už ji drží při jejím bytí jen nenávist.
Stala se Chodcem prázdnotou.

Co teď? PJ byl natolik shovívavý, že mi dovolil hrát stále se stejnou postavou, i když jiným tělem. Dost to mnou otřáslo. Vlastně jsem mu ani neodpovídala na otázky, prostě mě stvořil.

"Jsi krutý..ale děkuji Ti."

Někdy se hodí nějaké projasnění oblohy. Pak je vidět na vyvanulé duše těch zatracených těl.

4. listopadu 2013 v 10:18 | Clare
Zdají se mi zvláštní sny. Mám pocit, že mě čeká něco, na co ještě nejsem připravená a docela se toho bojím. No...ne sice jako čert kříže, ale znáte to...strach z neznáma. No ale když jsem se dívala na výklad kvetoucího třešňového stromu, nic hrozného jsem nezaznamenala. Třeba se mi o vědmáckých útocích zdá jen proto, že přemýšlím o Knize...a taky o mém dalším postupu v drd. No...asi nebudu tak hodná, milá, příjemná a čestná.

* "A ne, že mi pak řekneš, že můj krok byl očekávatelný." *


* Cechovní večírek ve stylu 2. světové války a tajné vědmácké přepadení, které mělo za cíl nechat vybuchnout celou budovu. Kupodivu nebyla nikde ochranka, všichni si asi mysleli, že jsou příliš dobře utajeni, aby je nikdo nenašel. Nevím, jak to skončilo, utekla jsem a pak se probudila. Bylo to takové to probuzení, kdy se vám strašlivě chce na malou, ale bojíte se, že jakmile vylezete z postele, váš sen se zhmotní a pak po vás půjde. To se mi v Praze stalo poprvé... *

Skorotýdenník

8. října 2013 v 12:00 | Clare
S vysokou pravděpodobností mám svůj hystericky historicky první opar. Nu...není to žádné terno, ale to nejspíš všichni víte. Asi nezačnu opary nenávidět, jako to dělají ostatní. Vím totiž, že každá nemoc má své psychické zapříčinění a stres bývá většinou důvodem spousty z nich. Doslova jsem se opupínkovala. (Bez legrace.) Už aby ten šváb z mého bytu vypadnul. Nahlédla jsem do "jeho" pokoje a do nosu mě uhodil zápach. Nikoli hniloby, anóbž kouře a špinavých ponožek. Smrad mě vzal po palici přímo kyjem, až mě téměř vynášeli nohama napřed. A to jsem tam jen chtěla vzít pár kusů nádobí, které jsem nemohla najít v kuchyni.

* "Pozoruhodně mi zmizely téměř všechny lžíce..." *

"Hezký den a...divokou noc"

27. srpna 2013 v 16:38 | Clare
Ach..někdy mě to telefonovámí skutečně baví.

Tůt...Tůt...Tůt...
cvak
Dětským hláskem: "Ríša."
"Ahoj Ríšo, máš tam maminku?"
"Hmm...já jí půjdu vzbudit."
"Ne, nebuď ji, já zavolám později."
"Hmm...nashledanou."
"Naslyšenou."

...

Nebo třeba příjmení typu:
Grimm
Koberec
Hajzl (nekecám)
Vintonyak

Lidský jazyk je neskutečně tvárný a rozmanitý, což..?

...

A někdy je to také zcela k ničemu a já si připadám, že dělám zcela zbytečnou práci, jenž je kompletně nahraditelná. Však všichni taky děláme to stejné. Zbytečnou a nepochopitelnou věc, abychom "šmelili" lidi...

Blah

23. srpna 2013 v 15:27 | Clare
Přemýšlení. Připadá mi, jako by se při přemýšlení zastavoval čas.. Jako zrovna dnes. Monitor mi ukazoval, že je 7:55...a za dobu, která mi připadala jako pět minut, tam bylo stále stejné číslo. Snad mám jen příliš rychlé myšlenky...a pomalé prsty, neb už uběhlo tolik času od chvíle, co jsem začala psát.
Čas... Tak proměnná komodita, kterou si nemůete koupit, kterou nemůžete pozastavit a jen sotva tak učiníte posunutím ručičky hodin(ek). Čas je vlastně jako smrt. Stále krouží kolem vašeho souženého těla a postupně ho ohýbá a zkouší, co vydrží, až ho nankonec zlomí. Pár chvil se z toho raduje, ale pak je mu to líto, ale i tak ho dál ohlodává svými zuby, až se vše, co tu kdy zbylo, rozpadne v prach a vítr ho rozfouká do různých míst.

*šla po telefonu otravovat spící lidi*

O všem a o ničem...znovu

13. srpna 2013 v 0:12 | Clare
Když jsem byla malá a naivní, domnívala jsem se, že u nás, v České republice nemáme žádné bloky domů, jako v těch famózních amerických filmech a bylo mi to strašlivě líto. A nyní... Nyní kolem těch neexistujících bloků domů procházím a obcházím je při vycházkách se psem... Dětské myšlenky jsou tak rozkošné ve své nevědomosti a činy neskutečně dobromyslné, až je ku podivu, co z nich časem vyroste.

Jó..pokérovaní a propíchaní feťáci, kteří kradou důchodcům peněženky.
"Ahoj, mami, nemusela ses vracet tak brzy..." zamumlala a povzdechla si.
A ty se moc neškleb, vždyť mám pravdu. Ještě stačí, když si nosem proženeš kroužek a budeš vypadat jako kráva...
"No jo, pořád...a až to udělám, začnu fetovat a bude ze mě životní troska, jakou sis vždy přála znát, ale nikdy se ti nepodařilo, že..? Neházej lidi do jednoho pytle, než je poznáš. To, že jsem potetovaná ještě neznamená, že bych nemohla žít svůj život, jak budu chtít a ne, jak ho mám od tvých předsudků nalajnovaný," práskla dveřmi a odešla do jiné části své mysli.


Jako obvykle to není k jídlu...

7. srpna 2013 v 21:55 | Clare
Vlastně jsem ani nechtěla psát článek. Jak se vlastně píše? Dělám to správně? Dělám vůbec něco správně, jak se má? Nemělo by to být třeba takhle: Dokončit školu, najít si práci, najít si partnera na zbytek svého (nebo jeho) života, začít spolu bydlet, vzít se a mít děti? Ne, že bych to brala od konce, leč mám to takové trochu zpřeházené a to se mi nějak moc nelíbí. No...stále na tom jsem ale dobře, neb jsem se nestala mladistvou matkou - ne, že by mi to snad hrozilo - nezačala jsem fetovat a nepropichuji si části svého těla...ačkoli...měla jsem leden čas podobné sebedestruktivní sklony. Respektive sebepropichující.


* jazykem zevnitř rtu hledá místo, které si propíchla...našla ho...už jí nikdy nezmizí, ale ona nelituje... *

Obsah tohoto článku je mírně nechutný,
nejezte ho prosím.

In omnia paratus - Ke všemu připravena

16. července 2013 v 17:21 | Clare
Za uplynulý téměř měsíc, kdy jsem psala poslední článek se stalo a změnilo tolik věcí. Jistě, je očekávatelné, že v brzkém začátku mého "dospělého života" nebude žádná rutina,nebo něco takového, ale mohl by být alespoň trochu klidnější, ne? No...nenudím se. Jde se v životě vůbec nudit? Jistěže ano..je to takový ten pocit, kdy máte dva komínky. První, který se jmenuje "Je třeba udělat," je zcela zaplněn nehotovou nebo rozdělanou prací a druhý, nesoucí název "Hotovo," zeje prázdnotou, ale vy se jednoduše nedokážete dokopat k nějaké činnosti a tak jen blounáte domem/bytem/kdekoli-kde-žijete, brouzdáte po internetu, hrajete stupidní hry, díváte se do ledničky každých deset minut, někdy dokonce začnete i uklízet, jen abste nemuseli začít s tím, co je třeba vykonat. A pocit, který zažíváme při dělání těch bezvýznamných věcí, když nám život protéká mezi prsty, to běhání odnikud nikam, se nazývá nuda. Zvláštní, že? Mysleli jste si, že to děláte jen vy. Ach nikoli...nikdo nechce dělat práci, kterou mi někdo přikázal. Nikdo vědomě nechce být jen další němou ovcí v přikyvujícím stádu...nicneříkajícím číslem...mlčícím dělníkem. Každý se chce lišit, ale zároveň někam patřit... Všichni patříme do svého stejným-směrem-jdoucího stáda, které se jen nepatrně liší od toho cizího a navzájem svá stádečka odsuzujeme a pomlouváme. Ach...kdybychom jen viděli, jak jsme všichni patetičtí.


V okovech událostí jsme vlečeni životem

23. dubna 2013 v 13:57 | Clare
Na mou mysl útočí spousty vjemů a myšlenek.

* "Piš, piš, piš, nebo tě sní myš." *

Praktická maturita je dávno pryč a ten zbytek se kvapem blíží, ale já nedokážu myslet na nic ohledně školy. Zjevně je pro mne lepší, když se učím ve škole, kde je nade mnou stálý dohled a kantoři mne do všeho nutí...
Poslední ročník teče jako voda.

Prague Pride Parade 2012

19. srpna 2012 v 16:34 | Clare
Jaký je váš postoj k homosexuálům? Bylo by docela smutné, kdybyste se jich nějak štítili nebo něco podobného, neboť by to mohlo být jako kdybyste se štítili třeba vaší babičky... Oni jsou také normálními lidmi, tak se podle toho začněte chovat.

Již od včerejšího rána jsem se začala připravovat na to, že budu celý den ve vedru chodit na slunci až do odpoledne. Ani to mi ale nezabránilo od černé barvy, která mne tak trochu charakterizuje. Sice to byl den barev, ale na tom nesejde. Nejteplejším dnem v roce se zřejmě isprovalo i počasí, neboť byl neskutečný pařák. Nedostatek stínu jsem řešila svým malým paraplíčkem. Snad proto si mě tam ti lidé fotili s takovým nadšením...

Prague Gothic Treffen

6. srpna 2012 v 0:54 | Clare
Prague Gothic Treffen. Spousta lidí vlastně vůbec neví, co že to vlastně je a znamená. Pokorně se přiznávám, že ani já jsem do sobotního večera až tak docela netušila. Hlavní však je, že jsem se poprvé ve svém životě odhodlala tam jít a patřičně se "rozkoukat" v prostředí gothické subkultury a jejích příznivců, neboť je to místo, ve kterém jednou budou vyrůstat mé děti, neboť co se v mládí naučíš, k stáru jako bys našel...

*Vskutku zvláštní pomyšlení...děti? Co se to se mnou děje?*

Nevermind...

České Švýcarsko

16. července 2012 v 21:29 | Clare
Vyrazit s přítelem na víkend na chatu není jen tak. Při čtvrtečním balení se to zdálo téměř jako nadlidský úkol, nicméně vše dopadlo v pořádku. Naprosto neočekávatelně jsem měla méně věcí než on...respektive menší zavazadlo, omlouvá ho ale fakt, že s sebou vzal celé balení hry Carcassone.. Nicméně to v pátek ráno nebylo nijak důležité. Mnohem větší váhu měla skutečnost, že jsem měla být oficiálně představena jeho mamince a měla jsem na uklidnění jen dvě hodiny a to ještě ke všemu jakožto cestu v autobusu, přičemž se mi z dlouhých cest dělá lehce nevolno...ale to on přeci vědět nemusí...

Tentokráte o pornu..

6. července 2012 v 23:59 | Clare
Jen co se dostanu do Prahy, znovu nemám na nic čas. Chodím do 'práce' (vlastně je to jen pouhá přátelská výpomoc - za kterou ale dostanu pár úžasných autorských výrobků) k Riwě a vracím se 'domů' poměrně pozdě na to, abych něco ještě dělala. Ještě k tomu je poměrně zvláštní psát články místo toho, abych se věnovala svému příteli. Není snad?

Píšu píšu písmenko...

21. června 2012 v 11:09 | Clare
Poslední dobou je znát, že nemám příliš mnoho času. Zavalení pracemi je ke konci roku opravdu fascinující a nepříliš milé, abych pravdu řekla. Nicméně dnes dvě hodiny před polednem se uzavíraly, takže jsem (snad) za vodou. Zajímalo by mne ale, co mám z matematiky, neboť jestli dostanu neklasifikaci, tak budu s jistotou opakovat ročík...matika je mor.

Sfoukávám prach z blogu a zavazuji se, že napíšu článek alespoň dvakráte do týdne, aby se neřeklo, že nic nepíšu a jsem líná... Výmluva, že nemám čas se nedá používat moc dlouho, když na to přijde...

Ohlédnutí

3. června 2012 v 15:29 | Clare
Za dva týdny, co jsem tu nebyla blog zapadal pěknou vrstvou prachu a jak to tak vypadá i sazí a snad i sutě. Začala jsem přemýšlet nad novějším kabátem...něco, co by se hodilo k mému momentálnímu smýšlení a co by zahrnovalo rudou nebo možná spíše zelenou barvu a černé vlasy...takže Severus? Ne..berme to racionálně... Asi něco provedu...ale je otázka, jak to bude vypadat...

Pokusím se popsat dny, jak šly za sebou...jediné, co vím je, že to byly úžasné dva týdny a očekávám, že nadcházející víkend nebude nijak odlišný. Vše je ale zatím jen ve hvězdách...

Neděle 20. 5.
Ten den jsem vstávala velice brzy. Byla jsem totiž pevně rozhodnuta, že půjdu na bohoslužbu. Ta začínala v devět hodin. Vzhledem k tomu, že jsem ihned po tom měla namířeno do Prahy...a jít fandit česku na Staromák, výjimečně jsem si nebrala sukni a korzet, ale nechala jsem svému tělu volnost a pro změnu si vzala tu podivnou nepohodlnou věc se dvěma nohavicemi nazývanou kalhotami. Člověk by neuvěřil, jak jsou sukně pohodlné, když je nosíte každý den a prakticky si odvyknete od kalhot.
 
 

Reklama