Na tisíc malých kousků

10. června 2014 v 9:16 | Clare |  Thoughts of mad
Tak takové to je, když vámi někdo pohrdá? Nenávidí. Štítí se. V očích je tolik hnusu, který se do vás ještě průběhem času vylije a celé vás obalí, až z vás nakonec nezůstane nic. Jen ta lidská skořápka, která chátrá a pomalu umírá, protože už není pro co žít.

* "Trapné." *

Někde hluboko uvnitř je prázdnota. Všeobjímající a všepožírající. Potřebuji lidské teplo. Cítit... Cokoli... I kdyby to měl být úder pěstí.

Chci cítit něco jiného, než ten zkurvenej pocit, že je všechno v hajzlu a do normálu se to jen tak nedostane. Něco víc fyzického.

"Má cenu se chtít vůbec zavděčit?"
Jistě, že má. Co sis nadrobila, to si taky ukliď. Když se ti něco rozbije, taky to spravíš, tak se teď snaž...a neposer to Clare.
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 13. června 2014 v 12:56 | Reagovat

To víš Klárko, že tě přes to vše mám stále rád a nějak tě potěšil, když se necítíš dobře, ale jsem zrovna daleko. To tak někdy chodí... nahoru a dolů.

2 Vicc Vicc | Web | 16. srpna 2014 v 21:42 | Reagovat

Má drahá, jsem ráda, že jsem zpátky.

Tvé pocity znám, nedávno jsem je prožívala sama ba dokonce ještě trocha prázdnoty zbyla.
Omlouvám se, že jsem se neozvala. Dva a půl měsíce jsem bydlela v Praze, bohužel jsem neměla čas a ani pomyšlení, všechno šlo z kopce.

Doufám však, že je stále možné náš vztah nějakým způsobem obnovit. vrátila jsem se na blog, hodně mi to chybělo. Aspoň nějakým způsobem ze sebe dostávat emoce, když se nemám komu vyzpovídat.

Ozvi se mi, drahá. Budu čekat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama