Shrnutí

4. února 2014 v 12:25 | Clare |  Happened
Už chápu, proč je lepší pát víc článků do týdne, než jeden za více dní...však vy to také pochopíte...

Nu ale kde začít? Nejspíš minulý týden ve středu. Středa...to je takový ten příjemný den, kdy se týden láme do té lepší poloviny. Člověk si říká, že když jen na dvě hodinky vyběhne do ulic Prahy, nic se mu nemůže stát. Pah...taková naivita. Ještě když má namířeno do okolí Palmovky. Tím směrem by se člověk neměl ubírat sám, nemá-li s sebou arzenál zbraní, nebo není-li kryt odstřelovačem.


Zašla jsem si ve středu na úřad práce. Každý tam občas musíme zajít. Záleží na nás, jestli dřív nebo později. Poslali mě zase domů, že se mám stavit až v pátek. Fajn. Cestou zpět do práce jsem se ještě zastavila v příjemném obchodě s noži. Mají tam poměrně velký a líbivý arzenál. Jen tak obhlédnout. Chtěla jsem nůž a nejlepší je nejdřív zjistit, kde je vůbec prodávají. V Armyshopech mají neskonale malý výběr.
Když jsem konečně nastoupila do tramvaje, začali mě otravovat dva cikáni. Do teď si poměrně živě pamatuji, jak vypadali...no...respektive co měli na sobě. Vystoupila jsem o pár zastávek dál, abych počkala na další tramvaj, ale...což se ostatně dalo očekávat...vystoupili se mnou a pokračovali ve svém záměru. Jeden z nich hlídal a druhý chtěl postupovat trochu násilněji. Musela jsem se bránit, jinak bych ležela na chodníku uprostřed Prahy v kaluži své vlastní krve a doufala v rychlou smrt, která by se stejně pro mne dostavila příliš pomalu. Dostala jsem ránu do ramene, která jen sklouzla a já se na nestabilních nohách nezkušeně pokusila o neúspěšný výpad na čelist. Dostala jsem na solar. Moje štěstí je, že jsem dostala na solar několik ran už v předchozím dni v rámci tréninku, takže jsem čekala tu bolest a jak o bonus jsem měla korzet, takže byla rána trochu zbržděná. Když jsem se narovnala, chytil mě za kabát...což rozhodně neměl dělat, neboť jsem se předchozí den naučila jeden fascinující chvat. Za okamžik, u nějž ani netuším, jak se to stalo, jsem ho měla v moci a on klečel na kolenou. Naposled jsem si kopla a urychleně nastoupila do přijíždějící tramvaje.
Nejspíš jsem vypadala vyděšeněji než bych měla a trochu mě zlobil žaludek, tak mě šéfka poslala na policii (jako by to k něčemu bylo) a k lékaři.

Tak jsem jela domů a po zbytek týdne jsem víceméně nevystrčila nos z bytu.

Jsem tak trochu paranoidní a přijde mi, že se to ani nestalo. Nezdálo se mi to jenom? Co když jsem si v tramvaji zdřímla a nic z toho není pravda? Jo a taky budu možná na Hate listu cikánských chmatáků.

* "Ale Clare, nemluv hlouposti." *

Po tomto zážitku jsem byla "přinucena" si koupit pár zbraní ke své obraně. Nu ale rozhodně se cítím lépe a bezpečněji, když mám v rukávníku teleskop a za pasem krásný tantový nožík a jako pojistku ještě doma otevírací nůž. Připadám si dost obrněně.

* Šéfka si mého nože všimla...je v pohodě, chápe to. Tak nějak jsem se připravovala na argumentaci, abych ho obhájila. Rozhodně nebudu chodit neozbrojená...nikam. *

Možná si někdo z vás matně vzpomíná, že jsem napsala něco takového, že s únorem začnu chodit na šerm. Co řeknu neříkám jen tak do vzduchu. Byla jsem dost nervózní, ale vlastně jsem ani neměla proč. Příjemní lidé dělají mnoho. Docela se těším na pátek, třeba se do té doby i trochu zlepším. Musím cvičit šlachy, abych tam tolik nechcípala bolestí. Držet železný meč v ruce jen tak je v pohodě, ale pak s ním i trénovat...člověk to moc dlouho nevydrží, má-li v ruce železo prvně. Když si vezmete, že váží v průměru kolem jednoho kila...zkuste si to a pak až se smějte.

Nehledě na to, že jsem se ani nepředstavila se všemi, si nepamatuji jména těch, se kterými jsem mluvila. To je dost na nic, ale co už. Oni si mé jméno určitě taky nebudou pamatovat. V pátek ale půjdu znovu, děj se co děj.
 


Komentáře

1 Kate Kate | 4. února 2014 v 17:46 | Reagovat

Tak teď jsi mě vyděsila. Jsem ráda, že jsi stihla utéct a nyní jsi ozbrojená. A to, jak si říkáš, stalo se to vůbec? Nezdálo se mi to?, je běžná reakce. Taky se mi to stalo, když jsem měla nehodu, že po týdnu jsem měla dojem, že to byl jen sen. Je to nějaká zvláštní reakce mozku na krizové situace. Jsem ráda, že jsi v pořádku. Taky by asi nebylo od věci se ozbrojit a naučit se nějaké chvaty.
Takže opravdu chodíš na šerm. Musí to být zajímavé. Doufám, že mi pak někdy povyprávíš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama