Chm chm

17. prosince 2013 v 12:24 | Clare |  Thoughts of mad
Jsem smutná. Jako by mi něco chybělo. Něco hodně důležitého a potřebného. Je to zvláštní. Nejspíš jsem jen rozhozená...ale už dva týdny? Trochu divné, což? To se spraví. Vím to. Doufám. Připadámi, že vše, na co sáhnu, se zkazí. Shnije jako nakouslé jablko. Mám pocit, že je můj svět jako domeček z karet, do kterého se opírá vítr a ty roztomilé malinké kartičky jen tak poletují vzduchem.

Jsem zamilovaná. Tak zamilovaná, že mě to až bolí. Je to zvláštní pocit. V jednu chvíli se mi srdce dme takřka pýchou a všemi možnými city, protože mám tak skvělého muže a v té další *puf* vzpomenu si na poslední rozhovor a jsem rázem jako hromádka neštěstí. Co se to se mnou kurva děje? Tohle přeci nejsem já. Možná proto se mnou nikdo nechce trávit více než dvě hodiny. Nejspíš je moje společnost lidem něčím nepříjemná.

Nejspíš chci, aby bylo všechno naprosto dokonalé, ale už si neuvědomuji, že je to jaksi neuskutečnitelné. Jsem jen člověk, který dělá příliš mnoho chyb a je tak nedokonalý. Ale co...nikdo z nás není prototyp. Máme je ale pevně zakořeněné v hlavě. Jakési naše představy, jak bychom chtěli žít, co dělat, s kým žít, kde žít... Je to zvláštní, jak v mnoha případech přebíráme ideály našich rodičů. To nejspíš bude tím, že jsme v těch ideálech vychováváni a to, co se nepodařilo dosáhnout jim, předávají mladším generacím, aby za ně dokončily..
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama