Listopad 2013

Knock knock. Who's there?

18. listopadu 2013 v 11:49 | Clare |  Thoughts of mad
Kočka...kočka je asi jako dítě. Musíte se o ni starat a otravuje vás, když se nudí. Jenže dítě z toho možná časem i vyroste, kdežto kočka bude pořád stejná. Alespoň ta moje. Nešla jsem spát nijak moc brzy a říkala jsem jí, že se chci vyspat...takže začala ve tři hodiny ráno rachtat a pobíhat po celém bytě. Do toho ještě pan krysák a dílo bylo dokonáno.

* Sedí si tak v práci a zírá do monitoru, nechce se jí pracovat, nechce se jí nic, proč říká, že se má fajn, když to není až tak docela pravda? Chm chm. Nechce, aby si dělali starosti. *


Válet se v polštářích a nechat ovívat.

11. listopadu 2013 v 15:49 | Clare |  Thoughts of mad
Chci někoho rozsekat na kousíčky. No...v téhle chvíli bych tak maximálně rozsekala samu sebe, kdybych se pokoušela bojovat...i když...věřím si...třeba bych tak dvě minuty vydržela...no pokud bych se nesekla třeba do hlavy. Na to jsem expert. Zejména při seku zeshora.

* "Clare, nemůžeš čekat, že Ti hned všechno půjde na první pokus." *


Poprvé to prý bolí nejvíc

8. listopadu 2013 v 14:52 | Clare |  Happened
Je to jako ztratit přítele. Jakoby vám umíral (při té patetické filmové scéně) v náručí, jenže to prožíváte tak tisíckrát víc. O mnoho silnější, než když umíraly mé oblíbené knižní nebo i filmové postavy. Tolik mě nemrzela ani smrt Severova, když ho zabil ten šmejd s hadím ksichtem.

Člověk
Hraničář 11
Erenell

Zabita v normálním světě neznámým bojovníkem s maskou na obličeji, dostala se do Stínového světa, kde na ni byla naložena spousta zodpovědnosti a úkol(ů). Téměř zemřela při svém prvním boji (proti Číhačovi). Neuměla se chovat a měla nerozhodnou, rozporuplnou a možná trochu naivní mysl. Asi to bylo tím, že bývala hraničářkou. Nedávala pozor a vlastní hloupost ji zabila. Nejprve se jí zlomily obě ruce, pak kotník, nemohla se hýbat a pak ji pavučina rozřízla, stejně jako Smrťův meč s neviditelnou čepelí, na mnoho částí. Její energie se rozplynula a posloužila tomu bastardovi, aby zesílil. Duše jí odešla a už ji drží při jejím bytí jen nenávist.
Stala se Chodcem prázdnotou.

Co teď? PJ byl natolik shovívavý, že mi dovolil hrát stále se stejnou postavou, i když jiným tělem. Dost to mnou otřáslo. Vlastně jsem mu ani neodpovídala na otázky, prostě mě stvořil.

"Jsi krutý..ale děkuji Ti."

Mistr, PJ, přítel..?

7. listopadu 2013 v 14:40 | Clare |  Thoughts of mad
Jak může člověk někomu jinému chybět vnitřně? Je to takový zvláštní pocit, při kterém uvnitř cítíte, že se k tomu druhému chcete přivinout, téměř s ním srůst, ale ve skutečnosti víte, že to takhle nefunguje. Chce se vám smát i plakat. Jste smutní a veselí zároveň. Cítím se o něco ochuzená.

* "Svým způsobem asi chápu, jak se cítí pes, když jeho pán odejde pryč..." *

Bože!

* "Mistr, PJ, přítel..?" *


Někdy se hodí nějaké projasnění oblohy. Pak je vidět na vyvanulé duše těch zatracených těl.

4. listopadu 2013 v 10:18 | Clare |  Happened
Zdají se mi zvláštní sny. Mám pocit, že mě čeká něco, na co ještě nejsem připravená a docela se toho bojím. No...ne sice jako čert kříže, ale znáte to...strach z neznáma. No ale když jsem se dívala na výklad kvetoucího třešňového stromu, nic hrozného jsem nezaznamenala. Třeba se mi o vědmáckých útocích zdá jen proto, že přemýšlím o Knize...a taky o mém dalším postupu v drd. No...asi nebudu tak hodná, milá, příjemná a čestná.

* "A ne, že mi pak řekneš, že můj krok byl očekávatelný." *


* Cechovní večírek ve stylu 2. světové války a tajné vědmácké přepadení, které mělo za cíl nechat vybuchnout celou budovu. Kupodivu nebyla nikde ochranka, všichni si asi mysleli, že jsou příliš dobře utajeni, aby je nikdo nenašel. Nevím, jak to skončilo, utekla jsem a pak se probudila. Bylo to takové to probuzení, kdy se vám strašlivě chce na malou, ale bojíte se, že jakmile vylezete z postele, váš sen se zhmotní a pak po vás půjde. To se mi v Praze stalo poprvé... *