Žít

6. června 2013 v 19:36 | Clare |  Creative corner

Dlouhou dobu klečela a dívala se na zapadající slunce. Vlasy vyčesané do tuhého uzlu a stažené kimono již jí nebyly tak nepohodlné jako kdysi. Již nebyla Miko, začátečnice. Již dlouho ne. Svou tvář skrývala pod bílou maskou a rudými rty. V jejích očích se však zračilo mnoho utrpení a bolesti. Na rtech měla za ta léta již dobře naučený jemný úsměv. Hlavně, aby nebyly vidět zuby. To se neslušelo. Pěstěné ruce složené v klíně. To byla ona. Nepřekonatelná krása ztělesněná v jedné ženě.

Vstala. Jemná jako nejkrásnější orchidej, jakou měla ve vlasech, ladná jako laň. Zašla do pokoje a zasunula dveře. Jemná vůně papíru, která se rozlila kolem, ji konejšila. Zhluboka se nadechla, sebrala ze stolku vějíř, nazula své zori a odešla. Další noc, po kterou bude bavit zákazníky. Bohaté, privilegované... Zpočátku ji to bavilo. Ale poznala, že z tohoto kolotoče nejde vystoupit. Ten malý svět žen. Nenáviděla to.
Již to bylo skoro dvacet dva let, co se dostala do okije. Tehdy jí byly tři. První pohled na tu nádhernou ženu v krásném kimonu ji uchvátil. Doteď si na první setkání se svou sokyní pamatovala. Byla nádherná. Vlastně i teď je. Netušila, jak zákeřná by mohla být.
Cítila se jako ve vězení. Vězení krásy a dokonalosti. Ani jednou nesměla zakolísat. Nikdy by na to nezapomněli. Chtěla pryč. Pryč od toho všeho. Byla už jen krůček od vrcholu své kariéry. Ale ona ji nechtěla. Přála si být jeřábem, aby se vznesla do blankytného nebe a nechala se unášet větrem. Jen roztáhnout křídla. Ale nemohla. Stejně, jako nemůžete říct slunci "sviť více," nebo dešti "méně deště." Potlačila slzy ve svých očích a začala rozvazovat obi. Na to, aby se svlékla, nepotřebovala služebnou, ačkoli za ní vždy v noci ochotně přišla, když se vrátila do okije. Ulehla k spánku jen v lehkém košimaki. Byla vyčerpaná. Byl to pro ni dlouhý den a zítra bude další a pak další a další. S touto myšlenkou se jí zmocnil blažený spánek...
Roztáhla svá dlouhá ptačí křídla. Byl to pro ni nový pocit. Pocit volnosti. Svoboda, kterou nikdy předtím nezažila.
 


Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 7. června 2013 v 10:42 | Reagovat

smutné ale krásné, pod krásným pozlátkem vždy bývá prohnilé jádro

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama