Brzy už bude konec

30. prosince 2012 v 20:20 | Clare |  Creative corner
Ačkoli jsem napsala, že končím, snad bych mohla udělat občas nějakou výjimku a něco malého spáchat. Napoprvé mne zlákala iluze. Proto má mysl splodila tento kratičký příběh.


"Kevereth...Kevereth...nemusíš se ničeho bát, jsme tu stále s tebou, po tvém boku, ve tvé hlavě, sledujeme tě," zněl mi tichý šepot stále hlavou. Nemohla jsem si dovolit mít snad jedinou svobodnou myšlenku ve své mysli. Vlastně...skutečnost je taková, že svoboda není. Nikdo netuší, co to slovo vlastně znamená. To slovo neexistuje. Tolik hlasů. Stále mi hlavou znělo tolik hlasů, že přehlušily mé myšlenky. Člověk nemusí myslet, stačí, když pracuje pro skupinu. To je vše, co se od něj vyžaduje. To je jediné, co smí.


Chtěla jsem tomu odporovat. Jak ale můžete odporovat něčemu, co je již od narození vaším životem, vaší rutinou? Již nejsou války, člověk by se měl cítit šťasten, že žije ve světě, který je "růžovější než květy růží, modřejší než sebejasnější obloha a krásnější, než cokoli, na co si jen vzpomenete." Tak praví plakáty, které jsou vylepené téměř všude. Člověk po nich jen bezděčně přejede očima...jenomže tak často, až se mu nadobro vypálí na sítnici. Skutečnost ale ovšem není, jak je všude popisována. Šedé stavby hyzdí kdysi jistě pěknou tvář města. Neustávající hluk je nepředstavitelný. Výrobní haly neustávají v práci ani přes noc. Není možnost se slušně vyspat. Cítím se jako ryba, která na souši lapá po vzduchu. Všichni jsou na tom stejně. Ty strhané tváře s kruhy pod očima zvýrazněnýma sytě rudou kombinézou, shrbená těla, jako by se krčila pod tíhou práce, která nenechá odpočinout, vrásčité ruce plné mozolů, zhrublé obsluhou příliš těžkých strojů. Nějak cítím jejich utrpení. Proč lidé trpí, když je svět tak ideální?
Datum a čas není důležitý. Všechno naše chování je determinováno. Dny v týdnu, měsíce...nikdo nezná jejich pojmenování. Byly vymazány z lidského vědomí. Z ničeho nic, ze dne na den. Nebyly podstatné. Čas vstát, čas jídla, čas nástupu do práce, čas odpočinku a čas jít spát je ohlášen pronikavou sirénou. Nač by tedy byl někomu kalendář nebo snad hodiny, když je Vůdce natolik prozíravý, že nám vše oznámí v tu pravou chvíli. Nikdo díky němu nemešká, nikdo se nebouří. Lidé jsou tak vyčerpaní, že nemají sílu...a čas.
Vše je zvláštní. Okolí mi připadá...jiné. S tím, co cítím, když se ve skupině s ostatními ženami jdu znovu zapojit do pracovního procesu, který ze všech postupně sedře kůži. Všichni zemřeme. Nikdo nemluví. Snad to všichni zapomněli. Všude cítím zápach kyselého zelí a vše je špinavé. Chce se mi křičet, vyřvat do světa všechnu tu hořkost žití. Když se rozhlédnu, vidím jen bezvýrazné bledé tváře s pohaslýma očima. Jsou téměř jako umrlci pochodující do bitvy s kovy a kameny.
Na kratičký okamžik mě zalila úleva, když mne dva páry rukou pevně, až bolestivě, chytily za paže a táhly mne pryč z toho roje lidí. Pryč do temné budovy, ke které se všichni obávali byť jen přistoupit.
"Porušila jsi zákon," křičely na mě ty hlasy. Stále hlasitěji se v mé hlavě ozývaly jejich obvinění. Věci, které jsem nikdy nespáchala...nebo snad ano - nevědomky. Všechno zalilo pronikavé světlo, před kterým nelze uniknout. Měla jsem ho i v hlavě. Jako by mi někdo v mozku rozsvítil obrovitý reflektor a namířil přímo do očí. Nemohla jsem nic vidět, nemohla jsem se hýbat.
"Brzy už bude konec," bezděčně mi vyklouzlo z úst, než mé oči pohasly stejně jako oči ostatních.
 


Komentáře

1 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 2. února 2013 v 21:21 | Reagovat

Zpětně mnohokráte děkuji za přispění do Imaginaria.

Tímto bych Tě ráda pozvala na soutěž Imaginaria: http://libere.blog.cz/1301/imaginarius-special

Hezký večer přeji.
Maglaiz :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama