Žárlivosti neporučíš...

29. dubna 2012 v 23:17 | Clare |  Thoughts of mad

Mé internetové připojení, jenž do nynějška fungovalo velmi dobře, ne-li špičkově, zničehonic začalo protestovat na svou funkci, tudíž jsem ráda, že jsem vůbec mohla zveřejnit tento článek. Dotyčný člověk jistě pochopí, ale doufám, že si ho nevezme(š) osobně, není to nijak zaměřené proti, jen to nemohu vyslovit nahlas, jako ostatně téměř nic. Nechci se hádat za názor...


Jak se zdá, všechno/nic není takové, jak by se na první pohled zdáti mohlo. To, že jsem taková, jaká jsem, je sice berná mince, ale že bych žárlila? To přeci nejsem já...nebo snad ano? Je to neskonale zvláštní pocit, ale všechno bychom měli alespoň jednou zakusit na vlastní kůži. Zapřísáhla jsem se, že o tom s nikým nebudu mluvit, ale nejde to. Ne déle. *žije v představě, že ji tu nikdo nezná, proto se svěřuje...* Naivně jsem doufala, že to má mysl za čas zapomene. Sice jsem jí mnoho času nedala, ale na pár chvil to skutečně bylo pryč. Vím, že žárlivost zrovna není reprezentativní vlastnost, ale člověk si jednoduše nepomůže. Když někoho skutečně vroucně miluje, nezáleží na tom, že je to naprosto iracoinální, neboť je to čistě jen platonický vztah, na nějž žárlí, ale jednoduše je to tu a stále se to připomíná. Jako trn, který se opomíjením zaryl velmi hluboko do paty a nejde vyndat. Jenže já jsem takový masochista, že na tu patu spíše došlapuji a dělám si to ještě horší. Snad abych si zvykla a nechala to konečně spát.

Napadá mne otázka: "Proč to může být muž, ale žena ne?" Není tu žádná, nebo alespoň velmi nicotná možnost, že by se s oním obdivovaným člověkem mohla setkat. Muži jsou mi ukradení...ale ženy... jsou snad sokyně? Rivalky, o kterých vím, že bych je nikdy nemohla překonat, protože nikdy nebudu jako Ony? Je to vskutku divné, děsivé pomyšlení, ale celkem oprávněné. Jsem to jen já. Všední, opomíjená Clare, která se bojí i vlastního stínu, neboť by mohl prozradit víc, než je zdrávo. Víc, než si mohu dovolit k přežití v tom citovém víru, který by se mě ve vetřině zmocnil a po smršti vyplivl jako vegetující schránku, ve které kdysi byl ještě nějaký život.

Připadá mi, že se mi celý život s jediním člověkem pomalu ale jistě hroutí jako domeček z karet. Vím, že záleží jen na mě, co s tím udělám, ale asi nechci dělat nic. Snad jsem vlastně spokojená i s tím, jak všechno dopadá. Jak moc jsem to klesla. Ač neplánovaně, jistě mě to změní..nebo možná už změnilo. Skrývat svou bolest, a teď rozhodně nemyslím fyzickou, už je téměř mým koníčkem. Jakoby řada rituálů řídila můj zmatený život. Jsem nešťastná, ale zároveň sťastná v tom, co se kolem mne děje a co dělám. Jen někdy...někdy je toho prostě už moc. Asi jako teď.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama