Protože už není odpověď na všechno.

7. dubna 2012 v 0:16 | Clare |  Happened
Odteď oficiálně lituji svůj ručník..vlastně ani ne odteď, jako spíš tak od neděle, nebo pondělí. Abych vysvětlila...koupila jsem si takovou...zvláštně červenou barvu. Prý je to mahagonová. Nejsem si tím úplně jistá, ale nejspíš jsem ji nosila na hlavě v prváku, takže doufám, že to nebude vypadat tak hrozně, jako to vypadalo s tím sestřihem. Dlouhé vlasy jsou lepší než vlasy alá Jeremy Davis...ačkoli kdybych se nechala ostříhat úplně na Jeremyho a nosila bych oblečení na Cyber Goth, vypadala bych vskutku působivě, to mi věřte.


Ale já se mám ráda, jaká jsem nyní. I s mým korzetem, jenž mi deformuje tělo a neúprosně stlačuje mé orgány. Ale já ten pocit tak neskonale zbožňuji. Když si po dvou (víkendových) dnech na sebe oblékám korzet, vezmu za šněrovadlo a pomalu utahuji, padají na mne příjemné mdloby. Cítím, jak mi korzet stlačuje pas o dva centimetry níže, než je jeho skutečná poloha a stlačuje můj hrudní koš, že se nemohu volně nadechnout. Miluji korzet, protože mi tohle všechno dělá. Objímá mne tak pevně, jako ještě nikdo. Vlastně, abych pravdu řekla, cítím se, jako by se mne všichni štítili, jako bych měla snad svrab...a to je tak neskonale smutné a potupující, že mi dává mnoho práce nasadit svou masku a jít mezi lidi. Vidět, jak mne odsuzují, ale přitom nechápat, za co vlastně. Jsem jiná, ani si nepřeji být stejná, ale kdo by mi to mohl přikázat? Kdo by mne dokázal obléknout, kopající nohama do všech stran, kůži drásající a oči nehty vypichující, do těch pruhovaných vězeňských mundůrů, zavřít mne do klece a držet, dokud si stářím nezvyknu a "nezmoudřím"? Lidé milují klece. A já je tolik nenávidím...

Dnes jsem byla s maminkou ve městě. Ani vlastně nevím, proč jsme nešly na náměstí...ačkoli...asi vím...ta spousta lidí a s velkou pravděpodobností tam budou nějaké trhy. Šly jsme nakoupit, když už budou ty Velikonoce. Stejně k nám nikdo nepřijde. Jako ostatně poslední dobou nikdy. Pokud ale bude nějak slušně, půjdu ráno ven fotit. Ráno znamená brzy ráno. Ale nejspíš ani to mi nezabrání vzít si korzet. Bez něj to prostě nejde. Ale vezmu si tu starou sukni, nebude mi vadit, když se roztrhne... Odbočila jsem ale od tématu. Chtěla jsem ještě dodat, že jsme s mamkou zašly do second handu. Není se zač stydět. Je to poctivý pajzl a dnes jsem se přesvědčila, že se tam dají najít i krásné kousky. Takhle to dopadá, že budu mít novou něco-jako-jupku a nejspíš korzet...a obojí z krásného černo-rudého brokátu s kašmírovým vzorem. Nad tím materiálem jsem slintala. Vzhledem k tomu, že ty...ehm...prapodivné šaty z nejméně tří metrů překrásného brokátu, stály jen alarmujících šedesát korun, přičemž samotný materiál musel vyjít alespoň na 500kč/m, bylo naprosto jasné, že ten kus hadru musel být můj. Nicméně to bude úžasné, až si to přešiju. Teď už jen koupit potřeby na korzet, které už mám téměř objednané, a také sehnat hezkou červenou podšívku, to by nemusel být takový problém..a také koupit si ramenní vycpávky. Nenávidím, jak mi to dopadá na ramena. Ach..zase mám co dělat...ale vše má svůj čas.

Má malá rafinovaná odbočka na uklidnění tak trochu nezabrala. je to škoda, ale co mohu dělat. Stále se mi do očí tlačí slzy a já už se je ani nesnažím zastavovat. Proč? Protože jsem hloupá. Protože jsem to udělala znovu. Protože se nevyznám ani sama v sobě. Protože se snažím tak, že to je nakonec stejně špatně. Protože by beze mne bylo všem lépe.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama