Podivná je znuděnost

12. března 2012 v 19:34 | Clare |  Thoughts of mad

Ráno

Odhadem před čtyřmi dny se mě zmocnila taková podivná letargie. Připadám si jako ve velké skleněné kouli. Buším na stěny, protože jsem osamělá a mám málo vzduchu, ale známky, že by se něco dělo i skutečně, vidím jen zřídkakdy.. Je to tak zvláštní pocit. Cítím se, jak vše proudí kolem mne, ale už mne nebaví to všechno sledovat. Nechce se mi ani nic dělat...možná i z toho pramenila ta moje nechuť jet znovu do Prahy. Ostatně..co tady? Neříkám, že Ji nechci vidět..to ano, ale chci, aby bylo vše tak blízko a zároveň tak daleko, jak bych si přála... A ještě ke všemu mě podivně bolí hlava a nemohu se ani pořádně vyspaat. Jakoby byl nízký tlak..


Zvláštní..postupem času..a společností správných lidí (její společností) se z toho pocitu znovu vymaňuji.. Je to doopravdy zvláštní..ale vskutku příjemná změna. Jen se strachuji, že se vše vrátí do starých kolejí, až se vrátím a znovu budu sama.. Pak je mi občas i do pláče.

Večer

Jak jsem si myslela...znovu ten stejný pocit. Ta stejná podivná nepotřebnost. Ale kdo by mne mohl potřebovat? Vždyť jsem vlastně jen obyčejný člověk, který si myslí, že všechno chápe a všemu rozumí...i když je to v mnoha případech naprosto obráceně. Vskutku jsem k ničemu. Přiznávám se bez mučení a jsem si toho plně vědoma. Jen kdyby to nebylo tak podivné. Tak očekávatelné. Tak jasné..
 


Komentáře

1 Kate Kate | 14. března 2012 v 20:46 | Reagovat

Já tě potřebuji, jaktože to nevidíš?
"až se vrátím a znovu budu sama.." Nemusíš být sama. Sama to dobře víš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama