Šílený čas

26. února 2012 v 0:14 | Clare |  Happened
Poprvé za týden nemám času nazbyt, ačkoli jsem jím celý týden až neskutečně plýtvala.. Mnoho věcí jsem odkládala na víkend, i když mohly býti hotovy již dávno. Už mnohokrát jsem slýchala: "Co odložíš dnes, to odložíš i zítra."
Je to fascinující, ale v mnoha případech to naprosto odpovídá...


Pátek byl velmi zvláštní den. Na jednu stranu si všechny události až tak docela nepamatuji, ale přitom ve mně stále přetrvává ten pocit. Ani nevím, jak to popsat. Stále myslím na tu stejnou osobu a vymýšlím nové a nové bláznivé nápady, jak vykouzlit ten rozkošný úsměv na té milované tváři. Jenže ani jeden z nich není dostatečně dobrý a také dostatečně dobře uskutečnitelný. To je jako s reálně-nereálnými otázkami...

Při cestě domů jsem musela vypadat lehce šíleně. Bude to tím, že jsem vlastním dechem zápolila s větrem a šíleně se u toho smála a poslouchala děsivou pohřební hudbu a čas od času si i zpívala. Naštěstí nikdo ze vsi ven v takovém nečase nevychází..a jestli ano, tak...ups..stává se. Měla jsem možnost pohlížet na vítr ze dvou rovin. Pesimista by si řekl, že je to hrozné,nikdy se nedostane domů a má sukni až u kolen a nejde stáhnout, a optimista by si naopak liboval v tomto počasí, skotačil a šíleně se smál a bylo by mu naprosto ukradené, že má sukni až u kolen. Prošla jsem si oběma fázemi a musím říci, že se to nedá nazvati jinak, než "fascinující."

Už dva týdny si říkám, že si musím ostříhat nehty. Už se mi o nehtech zdají i noční můry..ale já se k tomu stále nedostávám. Asi si je ostříhám, až nebudu moci sebrat ani špendlík ze země. Je to docela děsivá vize..
Když už jsem narazila na ten špendlík, musím se svěřit, že jsem si konečně ušila sukni. Doufám, že si na ni šlápnu a někde roztrhnu. *irony* Byla by to doopravdy škoda, protože se mi doopravdy líbí..i přes své jisté nedostatky, ale to mne momentálně netrápí. Těším se z nové věci a už přemýšlím nad další. Jsem megaloman..

"Co takhle červenou vestu..?"
Ten nápad se mi líbí..a chtělo by to dodat nějakou barvu, abych nevypadala stále jako 'vdova.'
"Jak chceš..mně se jako vdova líbíš.."
Och..děkuji ti, mé svědomí.. *irony*

Zítra znovu do Prahy. Mám pocit, že se mi sloupek věcí, které musím udělat jen a jen kupí, i když to tak ve skutečnosti není. Je třeba udělat jen pouhé tři věci a mohu vyrazit pryč z 'venkova.' I když to tu mám tolik ráda, i město má něco do sebe... Ale hlavně tady není člověk, kterého potřebuji k životu...
 


Komentáře

1 Kate Kate | Web | 26. února 2012 v 10:09 | Reagovat

Já ti vždycky říkám, že nemáš nic odkládat. Pak se to jen kupí a kupí. Taky mě napadají často bláznivé nápady, u mě je ale ten problém, že je i přes nesnáze plním. Viz jak mnohokrát víš, můj neohlášený příjezd. Nemusíš se ale mnou zabývat. Je to jen zbytečná starost navíc pro tebe a to zrovna teď nepotřebuješ. Stačí mi čas a budu zase v pohodě.
Červená vesta nezní špatně. Byla by červená jako Dickův kabát? Byl by to hezký kontrast s černou. Nebo, jak jsem ti říkala, zkus bílo-černou kombinaci...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama