Můj těhotnej deník

18. května 2015 v 23:56 | Clare |  Happened
Ahoj, jsem Clare, je mi (už ne moc dlouho) dvacet let a za necelé dva měsíce se mi narodí dítě.

Dostatečně upřímné?

Malý úvod na začátek pro ty, co si na mě moc nepamatují...

Nerada o sobě říkám, že jsem nějak extra alternativní, i když asi budu, když nezapadám do klasického měřítka typického mainstreamu. Nicméně od začátku června 2011 (hádám) - bylo to na konci druháku - nosím korzet. Sama jsem si ho ušila. (Sakra, to už je taky nějakou chvilku..) K tomu se připojily samozřejmě dlouhé sukně a kdesi cosi. Chvíli jsem koketovala i s loli stylem, ale nikdy mi to nějak nesedělo. Svoje goth pozérské období jsem si prošla v průběhu nadcházejících prázdnin, kdy jsem také řešila svou existenční krizi, neb jsem se zamilovala do své nejlepší kamarádky Kate. Už je to dávno a je to pryč. A rozhodně to našemu přátelství nijak neprospělo.

Poznala jsem Riwu, za což jsem neskonale vděčná. Nejprve jsem si jí "všimla," když dálkově chodila na stejnou školu. Ve třeťáku jsem u ní byla i na praxi. Může mě hřát u srdce, že jsem byla její první praktikantka. Pak se s nimi strhla lavina, ale ona si mé práce patrně tolik váží, že í pomáhám se zakázkami doteď. Taky aby ne, když si mě vycepovala.

Před dvěma lety jsem maturovala. Úspěšně na první pokus. Není být na co pyšná. Nejsem první ani poslední. Zkouška dospělosti? Pff. Jen toho, jak se dokážete nabiflovat látku. Přičemž se přiznávám, že jelikož jsem v té době už poměrně aktivně šila, neučila jsem se vlastně nic. Jediné, na co jsem se podívala den před maturou byly pánské oděvy, protože v nich tak trochu plavu, když to nemám před sebou.. Ten zbytek sedá vždy nějak zaimprovizovat.

Necelý měsíc po matuře jsem si nechala udělat své první tetování. (Přestože žádné další nemám, píšu první, protože si jsem jistá, že nebude poslední.) Domluvila jsem se s tehdy ještě začínající tatérkou Strigou, kterou jsem znala už nějakou dobu (samozřejmě nás představila Riwaa) a ta mi dokonce udělala i exkluzivní cenu: Sklenku vína. To se docela hodí, ne? Nebyla jsem absolutně připravená na...cokoli, takže jsem í pod jehlou málem dvakrát omdlela. No ale ospravedlňuje mě snad to, že nemám ráda jehly, moc jsem toho za den nesnědla a ještě bylo ten den docela horko... Matku málem trefil šlak, když to zjistila...asi o dva - tři týdny později.

Od půlky července 2013 žiji trvale v Praze. Mé poslední prázdniny byly dost...no...bouřlivé. Jsem ráda, že nemám nějakou pohlavní chorobu a jsem celkově v pohodě a zdravá. Nicméně na začátku srpna jsem utrpěla svůj první potrat. Nebylo to mým přičiněním a to, že jsem byla těhotná jsem zjistila, až když jsem byla jakš takš v pohodě a přestaly ze mě téct hektolitry krve. Ani doktorka nevěděla, co to vlastně je...

Na druhý jsem šla úmyslně v únoru loňského roku. Překvapily mě ale moje pocity. Vůči tomu plodu jsem byla zcela laxní. Nejvíce jsem se styděla za to, že lékařku vůbec musím žádat o objednání a otravuji personál nemocnice se svým problémem. Všichni byli zcela korektní a profesionální, ale přesto...

Když jsem otěhotněla v říjnu stejného roku, ale s partnerem jsme to nějak extra neřešili, nejspíš kvůli našim vztahovým problémům, prošvihli jsme možnost násilného ukončení...and here I am...


Fotografie pořízená před Riwinou přehlídkou v září 2014
od Tomáše Mičáka


Upozorňuji, že je článek docela dlouhý...

 

Na tisíc malých kousků

10. června 2014 v 9:16 | Clare |  Thoughts of mad
Tak takové to je, když vámi někdo pohrdá? Nenávidí. Štítí se. V očích je tolik hnusu, který se do vás ještě průběhem času vylije a celé vás obalí, až z vás nakonec nezůstane nic. Jen ta lidská skořápka, která chátrá a pomalu umírá, protože už není pro co žít.

* "Trapné." *

Někde hluboko uvnitř je prázdnota. Všeobjímající a všepožírající. Potřebuji lidské teplo. Cítit... Cokoli... I kdyby to měl být úder pěstí.

Chci cítit něco jiného, než ten zkurvenej pocit, že je všechno v hajzlu a do normálu se to jen tak nedostane. Něco víc fyzického.

"Má cenu se chtít vůbec zavděčit?"
Jistě, že má. Co sis nadrobila, to si taky ukliď. Když se ti něco rozbije, taky to spravíš, tak se teď snaž...a neposer to Clare.

Thoughts of mad

9. června 2014 v 22:12 | Clare |  Thoughts of mad
Měli jste na sobě někdy zbroj? Doubt it. Tak zkuste jenom korzet, je to rozhodně lehčí...možná tak o pětadvacet kilo. Pořádně utáhnout a pak vyrazit v téhle výhni ven. V Mordoru bylo jistě daleko chladněji...vždyť měli takřka za rohem plno vody v bažinách a ti skřeti se v tom filmu nikdy nepotili. Byli orosení, to nepopírám, ale nic z nich neteklo.

* "Orosení? Pff...byli naolejovaní, aby se líbili své drahé hořící vagíně. Taky si mohl vybrat jinou podobu, do jaké se uchýlí. Třeba někoho posednout, nebo se prostě zhmotnit. Voldemort to taky dokázal. Kdyby si Sauron řekl, že je prsten jenom jeho viteál, tak by to dokázal...vy-víte-kdo je jasným důkazem, ne?" *

***

 


Ginger

2. dubna 2014 v 20:21 | Clare |  Thoughts of mad
Po necelých dvou měsících. Co mě to vlastně přimělo sem znovu napsat, i když vím, že je to pro mě zbytečné a nepřínosné..? Bůh ví.

* "Jsi kecka, Bůh neexistuje." *

Pro ty, co by to zajmalo jsem stále ještě naživu, jsem v rámci možností šťastná - převedeno dejme tomu třeba na simíky, mám svůj panel štěstí tak, že mi to nepřičítá žádné body celoživotního štěstí. Štěstí.
Co dál?
Jsem ginger...ale už ne na dlouho.

* "Ne, vy negramoti, nejsem zázvor!" *


Co se vleče, neuteče.

6. února 2014 v 12:20 | Clare |  Thoughts of mad
A máme tu čtvrtek. Těch pár dní uteklo neskutečnou rychlostí. Až se skoro zdá, že se to ani nestalo. Všechno mi přijde neskonale zrychlené, jako bych to pozorovala z okna pendolina. Čas se des ale neskonale vleče. A co se vleče, neuteče.

Nu...začala jsem si dnes číst příručku krav magy. Pro neznalé je to izraelské bojové umění, respektive umění sebeobrany. Chm chm...všechny vás vyklepnu BITCHES, jestli na mě budete útočit.
Napadlo mě, že bych si časem třeba zařídila osvědčení, abych mohla dělat ochranku, nebo bodyguarda. Je tam rozhodně víc akce, než u telefonu a budu si udržovat kondičku...až budu ovšem nějakou mít. Blah.

Všem, které překvapuje, že jsem se sebou začala něco dělat vzkazuji, aby zavřeli své kušny. To, že chci umět víc než vy neznamená, že hned musíte mít všichni kecy. Chci umět bojovat a bránit se, co je na tom kurva tak nepochopitelného? A ohledně toho napadení? Bylo to buď já nebo oni a rozhodně to bylo těžší než jít na potrat, nicméně nepochybně příjemnější, protože vás takový zážitek nepochybně zocelí a dodá vám na sebedůvěře. Jen si to zkuste, jaké to je, když proti vám letí pěst, aby vás odrovnala...

Je to ošklivé, když to takhle říkám? Život většinou není hezký. Stále vám někdo hází klacky pod nohy a čeká, až se o ně přerazíte.

WAKE UP!


Shrnutí

4. února 2014 v 12:25 | Clare |  Happened
Už chápu, proč je lepší pát víc článků do týdne, než jeden za více dní...však vy to také pochopíte...

Nu ale kde začít? Nejspíš minulý týden ve středu. Středa...to je takový ten příjemný den, kdy se týden láme do té lepší poloviny. Člověk si říká, že když jen na dvě hodinky vyběhne do ulic Prahy, nic se mu nemůže stát. Pah...taková naivita. Ještě když má namířeno do okolí Palmovky. Tím směrem by se člověk neměl ubírat sám, nemá-li s sebou arzenál zbraní, nebo není-li kryt odstřelovačem.


Středa

29. ledna 2014 v 10:48 | Clare |  Thoughts of mad
Dnešním dnem se pracovní týden přehoupl do své lepší poloviny. Radovala bych se více, kdybych nešla do práce i v sobotu. Je to trošku vydřidušství, ale co člověk nadělá. Jestli mám pracovat po zbytek svého života takhle, asi se z toho brzy zcvoknu. Ještě ke mně nepřišla taková ta typická pracovní rutina. Ani nechci, aby přišla. To raději změním zaměstnání. No na tom se tak nějak i pracuje, tak uvidím, jak to dopadne.
Chci zaměstnání, co mě bude vnitřně naplňovat a bavit. Asi toho chci příliš, což?

Přesto jsem ale tak nějak zvláštně šťastná a spokojená ve svém životě.

Každý by chtěl, aby se o něj někdo staral, opečovával a měl dost peněz. Každý pro to ale musí něco udělat, tak se lidi kruci proberte a začněte se sebou něco dělat. Nemůžete pořád jen zoufat, že není tohle a tamto. Prostě jděte a začněte pracovat na svém postupu. Ono se mi to strašně lehko říká, ani já nevím, jak se to dělá, ale každý si musí vyšlapat tu svou cestičku. Bohužel. Tak nějak se trochu obávám, ale podle mně to nebude až takový problém. Stačí jen dělat víc než ostatní lidé. Ale kdo by chtěl dělat víc než ostatní..?

Dnes se mi nechce psát, tohle vám stačí.